Maroš Belák's exhibition deals with the blurring of the boundaries between the image and its surroundings. The image becomes an unpredictable entity here. It first betrays its modernist classification just to return back to it via the lesson of minimalist thinking. The artist's multi-layered paintings try to blend in with their environment. They deny the boundary of the frame and enter into the surrounding space through a perspectival installation, they spread from one gallery room to another. At the same time, however, they simultaneously contain a completely contradictory tendency - in their attempt to blend in with their surroundings, they end up appropriating the viewer's gaze anyway, drawing it in, becoming a sovereign manifestation of their own ambiguous nature. Leaving aside the method of installation, the very subject of Belák's paintings has long been landscape. However, this is meant to refer to landscape as an abstract construct. Beneath the layers of coloured surfaces there are indeed hiding real motifs based on the environment of parks, golf courses and castle gardens. These are then primarily motifs associated with the concept of heterotopia as a place of otherness, which they have become by changing their surroundings. The author, however, works towards their veiling, or perhaps we could even say obscuring them, making them oblivious, uncertain and transformed. In the end, his images become the stage for subjective psychologization, offering the viewer the possibility of identifying with their ambiguity, in which it is possible to get lost as well as to emerge
Jana Písaříková
Výstava Maroše Beláka se zabývá znejistěním hranic mezi obrazem a prostředím, které jej obklopuje. Obraz se v ní stává nevyzpytatelnou entitou. Nejprve zrazuje svou modernistickou klasifikaci a poté se k ní obloukem přes lekci minimalistického myšlení opět vrací. Autorovy mnohovrstevnaté malby se snaží splynout s okolním prostředím. Popírají hranici rámu a prostřednictvím perspektivní instalace vstupují do okolního prostoru, z jedné místnosti galerie do druhé. Ovšem ve stejném okamžiku obsahují i zcela protichůdnou tendenci – ve své snaze splynout s okolím si nakonec stejně přivlastní pohled diváka a vtahují jej dovnitř, stávají se suverénní manifestací své nejednoznačné povahy. Pokud pomineme způsob instalace, samotným tématem Belákových obrazů je dlouhodobě krajina. Myslí se tím ovšem krajina jako abstraktní konstrukt. Pod vrstvami barevných ploch se v ní sice skrývají reálné motivy vycházející z prostředí parků, golfových hřišť a zámeckých zahrad. Jsou to tak především motivy spojené s konceptem heterotopie, jakožto místa jinakosti, kterými se staly prostřednictvím změny jejich okolí. Autor ovšem pracuje na jejich zahalení, nebo snad bychom mohli použít i slovo na jejich zapomnění, znejistění a proměně. Nakonec se jeho obrazy stávají scénou pro subjektivní psychologizaci, divákovi nabízí možnost ztotožnění se s jejich nejednoznačností, ve které je možné se ztrácet, stejně tak dobře jako objevovat.
Jana Písaříková
